neděle 2. srpna 2015

HYGIENA? PROČ NE
Každý si pod tímhle slovem představí asi podobné. Sprcha, čistota, jak těla, tak zubů, či voňavé oblečení. Někdo možná přidá nějaké ty krémy nebo hřeben. Nesmíme také zapomenout na naše vážené WC.

Když máte velkou představivost, a to já teda mám, tak i tady všechno v klidu naleznete J. Trošku vám to přiblížím…

ZATOČIT KOHOUTKEM DO LEVA à STUDENÁ, DO PRAVA à   ?
Před tím jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, u nás máme umyvadla s kohoutkem a tekoucí vodou kde se dá. Je to vůbec potřeba?

Je libo voda? Miska s nálevkou postačí. Před každým jídlem si tu opláchnou ruce v misce přímo u stolu, před samotným stolováním. To je podle mne řádná hygiena. Myslím, že takhle často jsem si je u nás neumývala. A hned po jídle znovu. Musím sice uznat, že ta mastnota tou studenou vodou nejde zrovna nejlépe dolů. Ale co, zbytek vsáknou kalhoty.

Ještě je tu menší rozdíl v domácnostech. Někde to opravdu dodržují často, jako třeba u některých našich farmářů, kteří nás zvou na oběd. Nebo když spíme ve městě, tam je to na denním pořádku. Někdy je voda dokonce ohřátá. Avšak existují i domácnosti, kde to není podmínkou, spíše výjimkou. Zrovna v takové tu s Barčou pobýváme. Ale kyblík na zahradě to vyřeší. Našeho hostitele, Babua, bych neměnila ani za teplou vodu, či evropský záchod.

VANA PLNÁ PĚNY
Tak o tom se mi tu může jen zdát. Ale zatím ani nezdává. S lavorem jsem zcela spokojena. U nás máme dokonce ten luxus, že každá máme pro sebe celý lavor vody. Ve městě se dělíme o kyblík dvě, ale i půlka je dostačující. Máme tam totiž vodu pěkně ohřátou. Jen se nám tam občas stane, že než se stihneme vystřídat, půlka kyblíku je fuč. Tak ta první má vždy větší šanci na umytí.
Ale zpátky k naší sprše. Když už uznáme za vhodné, že je to s námi špatné, a že je na čase zase vonět, vezmeme si každá ráno svůj lavor a naplníme ho celý vodou z hadice. Pak si vybereme slunné místečko a dáme ho tam. A můžeme v klidu vyrazit za prací, k našim farmářům. Po návratu už na nás čeká ohřátá vodička. Většinou. Občas se totiž stane, že lavůrek už se využívá na jinou činnost, je potřeba občas vyprat, nebo umýt nádobí. Štěstí je, že já mám studenou sprchu ráda, tak si natočím novou. Zatím jsem měla štěstí a pokaždé byla ještě jiná voda k mání. Večer totiž z hadice už neteče ani kapka. A pak už můžu rovnou do sprchy. Cihlová místnůstka, s odtokem kamsi za dům, dveře pořešené roztrhaným prostěradlem. Polévátko jsme vyrobily jednoduše, uříznout vršek petky a hotovo. Ale i bez něj se to dá, někdy se totiž polévátko někam vytratí. Pak už jen namydlit, polít se a jsme jako nové. Občas po utření zjistím, že ta voda nebyla asi tak čistá, jak se zdála. Ale přijdeme si čisté a voňavé, to je hlavní.

Ještě menší dodatek, taková začátečnická chyba. To, že ráno svítí sluníčko u zdi, neznamená, že tam bude svítit dlouho. Stín je totiž rychlý. A voda pak pěkně studená. Teď už to řešíme dáním lavoru přímo doprostřed dvorku. Tam je jistota, že nás žádný stín nepřekvapí J.

JAK ASI TAK VYPADÁME?
Naštěstí tu nejsou zrcadla. Tak si děláme zrcadlo tak nějak navzájem. Už máme i jiné míry. „Baru, co vlasy?“ „No, na Evropu by to chtělo umýt, ale na Afriku máme ještě jeden den.“ :D A když nevyjde sprcha, suchý šampon to pojistí.

Hřeben tu náhodou používám často, možná i častěji, než u nás v ČR. Myslím, že tak 2x do týdne se určitě učešu. Je fakt, že občas mě můj stín vyděsí, ale tak, Barča říká, že to není ještě tak hrozné. Zná mé česání-nečesání z Čech, tak by tu na mne měla být spíše pyšná.

O krémech vám toho moc nepovím, nějak nejsem zastánce těchto potřeb, ale určitě tu s nimi není problém. V obchůdkách je vídám často. Jen si říkám, že když se tu člověk namaže, tak se na něj lépe přilepí ten všudypřítomný prach a hlína. Takže to vlastně nedělám z čistě hygienických důvodů J.

ČISTÝ DECH
Tak kartáček je nejpoužívanější věc na naši očistu. S ním není žádný problém, pěkně vyčistit, vykloktat vodou z petky a plivnout to za záchodovou zídku. Už tam po nás zůstává pěkný pastový flek. Už i šváby to přitahuje. Takový šváb s pastou na zádech se v té tmě lépe identifikuje, když míří zaútočit na jednu z nás, která mu okupuje jeho domov, záchodovou díru.

UŽ STAČÍ JEN VŮNĚ
A přišlo na první praní. Naivně jsme své světlé prádlo namočily do lavoru s pracím mýdlem a začaly drhnout. S vidinou čistého oblečení na další týden. Avšak již po nějaké minutě nám došlo, jak to asi dopadne. Tady se nejede na špínu a fleky, ale zda nám to aspoň voní. I jen ta vůně je pro nás výhra. A ne poslední výhra…

Asi nikdy tak přes den nefoukalo, jako po tom, co jsme nechaly naše „čisté“ prádlo volně pověšené na prádelní šňůře. Dávaly jsme si přes den typy, kolik kusů oblečení z toho již nikdy neuvidíme. Doufaly jsme, že nám pan vítr nevezme vše. Protože vydržet v tom jednom tričku a sukni, které jsme měly právě na sobě, by byl docela boj. Nejen pro nás, ale určitě i pro naše okolí. Naštěstí se zase ukázala africká povaha, ta jejich laskavost a naše Madawa nám to pěkně z té země posbírala. Trochu se to oprášilo a prádlo bylo skoro jako nové.

NENÍ DÍRA JAKO DÍRA
Tak celý tenhle článek na mne padnul vlastně jen kvůli této konečné části. Mé tělo funguje tak trochu jako okapová roura, takže když se napiju, celkem často navštěvuji záchod (i v ČR). Takže i zde, za ne až tak dlouhou dobu, mám slušný přehled o „záchodových mísách.“

Začněme pěkně od spoda, na poslední příčce se nachází záchod jedné rodinky, z kmene Sukumů. Zde byl záchod tvořen dírou zvláštního tvaru. To by nebylo něčím zvláště výjimečné, ale povrch kolem díry nevypadal zcela stabilně. Ta suchá hlína… Měla jsem trochu strach, zda se po chvíli neocitnu někde kdesi dole v jámě. Navíc, zasloužil si své poslední (zatím) místo i z důvodu krycího. Kolem byl udělán jakýsi plot z bambusových tyček. Ty však někomu asi na vybraných místech pěkně zachutnaly, tak jsem si přišla celkem odhalena. Ještě že to bylo trochu v zákrytu domu. Šoupněmě se trochu výše, zde se umisťuje již mnoho domů. Díra se stabilním okrajem + k tomu slušný zákryt v podobě hliněné „kadibudky.“ Někde sice vláli dveře, pytlového rázu, ale to se občas stane. Přejdeme-li ještě výše, některé toalety jsou upgradované dvěma cihlami kolem otvoru, jakési stupátko. Pak je zde již nejluxusnější typ a to pravý keramický turecký záchod. To už je opravdu luxus. O našem evropském si můžu nechat jen zdát…

Myslím, že jsem si rychle navykla na africké „hygienické návyky“. Vlastně, jednomu se stále ještě vyhýbáme. Na toaletní papír nedáme dopustit. Kyblík s vodou nás v tomto případě zatím neuspokojí J.
Kačka

1 komentář: