úterý 11. srpna 2015

NEVIDITELNÝ MZUNGU
21. 7. Ráno. Chystáme se vyrazit za našimi farmáři. Jsme tu ještě všichni čtyři: Martin, Zuzka, Barča a já. No, prostě hodně MZUNGU, teda vlastně množné číslo – WAZUNGU. Kdybyste náhodou nevěděli, co to znamená, tak je to jednoduše „běloch“. Ale jestli jste někdy byli v Africe, tak je pro vás mé vysvětlení zcela zbytečné. Určitě to znáte na vlastní kůži. Není dne, kdy bych ono, všem Tanzancům známe slovo, neslyšela. Ale vraťme se zpět…

Vyrážíme do Mahanga na rozhovory s místními. Kvůli nedostatku času se Zuzka odpojuje a jde domů zařídit nějaké věci k jejich odjezdu do Malawi. Taková menší, avšak důležitá vsuvka: nespali jsme doma, ale u jednoho z našich farmářů, Allyho. Chtěl nás pohostit ve svém domě. A ne pouze na jednu noc. Ještě nás tam jedna čekala… Chtěl totiž, abychom se u něj cítili jako doma a po práci se radostně vraceli k němu.

Pomalu dorážíme do vesnice. S potěšením poznáváme našeho nového mladého farmáře, Tatiza. Nejen že je pracovitý a tedy i úspěšný, ale také velmi laskavý. Jeho mlaďounká žena nám přichystala opravdu velkou porcičku rýže. Nejprve jsem si myslela, že ten talíř s kupou rýže je pro nás všechny dohromady. Když ale začala nosit další a další, polil mě trochu pot. Jak to mám sníst? Navíc k tomu z úcty připojila porci hovězího masa. A jak se říká, jídlo by se mělo před posláním do žaludku nejméně 100x přežvýkat. To jsme někteří dodrželi. Bohužel ne z vlastní vůle. Konzistence masa je tady trochu jiná, tužší. Byl to opravdu boj, než jsme to do sebe nasoukaly. Musím uznat, že z té obří kupy trochu rýže ještě zbylo, ale v porovnání s tím, co jsme snědli, to byla maličkost.

Obrovské porce nejsou jediné, s čím se tady potýkáme. Počet jídel během dne se velmi různí. Někdy na oběd nenarazíme jak je den dlouhý, jindy se zase musíme poprat se dvěma až třemi pěknými porcemi rýže za sebou.

S plnými žaludky odcházíme k dalšímu farmáři. Není však doma, tak se vydáváme na cestu zpět. Potřebovali bychom nespatřeně projít kolem Allyho domu a zajít pro Zuzku. Malinko si odpočinout a poté spolu hromadně dorazit zpět k Allymu, „rovnou z práce.“

V klidu si povídáme a pokračujeme v naší cestě. Míjíme první domky v Kajunjumere. Následuje Allyho dům. Čisto. Ne však na dlouho. Ally vychází z domu. K našemu štěstí zády k nám. Přejde bez povšimnutí cestu a usadí se na druhé straně u ostatních na odpolední dýchánek. Zase štěstí, sedí zády. Tak si tak v klidu projdeme nespatřeně kolem. Když v tom, vyběhne banda malých jásajících dítek a vesele si začnou pokřikovat: MZUNGU, MZUNGU, MZUNGU. Jsme prozrazeni. Tady opravdu nedokážeme být nenápadní, ať se snažíme, jak se snažíme. Svíticí pleť nás vždy prozradí. A to já, já nejsem zrovna nejsvětlejší pleti, to asi víte J. V Tanzanii se však v davu neztratím. Ale někdy to má i výhody.



Na cestě k masajům nám byla naše pleť přece jen dobrá. Máme prý vystoupit až na druhé zastávce v Chimale. Místní říkají, že tedy až na té příští. Tak si tak v klidu sedíme. A naše pleť si vesele svítí autobusem. To nás zachránilo. Takhle nás Musa masaj, který na nás čekal na druhé zastávce, tedy již téhle J v plné daladale lidí snadně rozpoznal. Bez naší pleti bychom jeli kamsi dál…

PS: Taková veselá příhoda na závěr. Trošku z jiného (tmavšíhoJ) soudku. Možná jsem se ještě nezmínila, ale nemáme tu elektřinu, takže tma je na denním pořádku. Když nás večer Babu přes zeď zavolá z obýváku, že tam na nás čeká večeře, s radostí, tedy skoro vždy J, se zvedneme a jdeme se usadit k jídlu. „Katka, the dinner is ready (večeře je hotová),“ pomalu se zvedám z postele a jdu napřed do obýváku. Tma. Chci si popovídat. „Babu? Are you here? (jsi tu?)“ Už nebyl. V té tmě jsem vážně nerozpoznala, že už v tom křesle, kde běžně při večeři sedává, není. Škoda, večerní povídání s ním máme moc rády J.


Kačka

2 komentáře:

  1. Nečekal jsem, že někdy uvidím fotku, kde bude Kačka svítit mezi lidma kolem ní :D

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat